Píšem zo synovho profilu.Mám troch synov motorkárov a veľa z Vás poznám osobne,aj tých čo už nie sú medzi nami.Je to veľmi ťažké,keď mama stojí pri posteli zraneného syna a nedajbože mrtvého.Ja prežívam túto ťažkú chvíľu aj teraz(ďakujem všetkým čo pomohli batovi po nehode( pri najmladšom synovi.Chlapci,ale aj dievčatá ,kedˇ budete sadať na Vaše tátoše, myslite na nás,Vaše mamy,mamy Vašich detí,že Vás ľúbime a bojíme sa o Vás.

tak to mate pravdu...ja jazdim cestu pomerne kratko ,ale videl som uz toho dost a viem,ze zle sa stane za zlomok sekundy...aj moj brat chce cestnu a stale ho odhovaram. bojim sa o neho ...inak moja mama nevie,ze mam motorku inak by to neprezila...

den je to peky ale co sa tyka jazdenia otrasne bol som sa vozit a na 15 km trase mi jedno auto nedalo prednost a a jeden .... mi vycuval do cesty na smyku som to len tak tak ubrzdil proste dalsi super den

aj mne dnes skoro nedala jedna zenska prednost..neskoro si ma fsimla, dupla na brzdu a dosmykala sa do polky mojho pruhu..nastastie som nesiel rychlo a jazdim s dialkovymi (vazne to pomaha)

Je to pravda. Vacsinou nas auta nerespektuju, nevidia ale si chcu nieco dokazat. Vacsionu pri kazdej jazde plechovkar zazmetkuje, takze clovek na motorke musi byt este viac ostrazity ako v aute. Smutne ze nas neberu ako rovnocenych ucastnikov premavky

len som chcel podotknut, ze tato tema zacina smerovat zasa niekam inam,... Nuz ale vratme sa k fazulke. Je to pravda. Kazdy z nas by sa nad tym mal zamysliet. Viem si predstavit, co musi matka zazivat. Nie je to nic prijemne.

veru, maminky ale aj otcovia to beru takmer vzdy inak.... maju strach to sa musi nechat.... mozno to bude niekomu smiesne...ale ked som na masine a mama vie ze jazdim, je to iba obcas, tak jej radsej vecer zavolam ze som dosiel v poriadku domov a nemusi sa bat, radsej to spravim lebo viem ze by vecer mozno ani nezaspala a zavolala by sama.....

je to pravda. ked som siel naposledy do BA, slubil som jej ze jej dam vediet ked dojdem ze ta okolo osmej. som na to zabudol a uz vyvolavala ze co je so mnou a nech jej to nerobim. je to mile ako sa o nas boja. a po clankoch v nehodach sa im ani necudujem...

matobaf: tak to zazivam aj ja. A verim, ze ked raz budem mat svoje deti, tak to budem citit tak isto.

klima: stalo sa aj mne. Som si vypocul. Ale vedel som, ze opravnene.

Těch 5 týdnů, co brácha umíral, bylo absolutní peklo. Nikdo, kdo to nezažil, nedokáže pochopit tu absolutní a nikdy nekončící bolest a strach, od který není úniku. Nedá se číst, koukat na televizi, mluvit, myslet. Nic. Jen kladete jednu nohu před druhou a fungujete, protože prostě fungovat musíte. Žijete pro tu pouhou miniaturní naději, že ještě není konec, že se třeba stane zázrak a on přežije. Hlídáte telefon a říkáte si že když nevolají, tak ještě žije, počítáte minutu za minutou - ve dne a v noci znova. Postupně Vás přestanou zajímat slova jako "velmi vážný" "trvalé následky" "zlepšení" nebo "zhoršení", jedete na tom nejhrůznějším tobogánu, který vás vynáší do výšin se slovy "je stabilní" a zpátky do hlubin pekelnejch když je nestabilní - nedýchá, umírá.... A kolikrát ještě ? Kolikrát se znovu a znovu budete vracet dolů a znova se odrážet ode dna společně s ním? Po týdnech to přestanete počítat.

Jestli bych si mohla někdy v životě něco přát. Něco co bych strašně ale opravdu hrozně moc chtěla. Bylo by to, abych se už nikdy takhle nemusela bát. Už nikdy.